Jilemnice 2013
Rok se s rokem sešel a tým AFK Sokol Dobřenice se opět vydal k vrcholu své zimní přípravy do podkrkonošské Jilemnice. Čekala se rekordní účast, ale vzhledem k různým pracovním povinnostem, zdravotním problémům a „LENNYvosti“ některých z nás se finální počet aktérů uskromnil. Nicméně 18 členů a z toho 13 aktivních fotbalistů je pěkné číslo.
Den první. Čtvrteční večer již tradičně začínal nad dietním talířem v místní občerstvovně, po kterém následovala první tréninková jednotka v jilemnické sportovní hale. Hned v úvodu byl náš kolektiv rozdělen na dva nesmiřitelné tábory, modré a žluté. Po prvním záhulu našeho trenérského „máka“ Buryho mohli být veselejší modří. V pozdních nočních hodinách pak probíhala teoretická příprava u videa, kde prokázal nejostřejší elektronickou tužku matador Vlasta Málek. Zodpovědný přístup vůči kolektivu prokázal náš „šampion pizzák“, který ještě tentýž večer absolvoval vyčerpávající kurz olejových masáží, aby mohl následující den pečovat o své spoluhráče. O šikovnosti jeho končetin by mohl vyprávět nejeden z nás.
Den druhý. Každý svého štěstí strůjcem. Toto rčení by se hodilo jako příměr k rozdílným výkonům členů naší výpravy při běžkařském výstupu na Horní Mísečky. Někdo promazal, někdo přemazal a někdo, vzhledem k přebytku vnitřní i povrchové mázy, nemusel mazat vůbec. Hned první z vrcholů tohoto dne předvedl náš obávaný snajpr už v půjčovně lyží na Benecku. Nejen že přehlédl zasněžené stupínky schodiště vedoucí z půjčovny k parkovišti, na nichž několika vyvoleným ukázal, jak je široký a dlouhý, ale při nekontrolovatelném pádu si spletl lyžařské hůlky s oštěpařským náčiním a místní obsluha, právě užívající si kuřáckou pauzičku, mohla jen děkovat jeho nepřesné mušce, která uchránila jejich holé životy před smrtící zbraní. No doufejme, že na jaře bude mířit přesněji. Cestou na vrchol nás potkaly ještě další epizody z deníčku pana „šikuly“. Loňskému smolaři, lamači dívčích srdcí a karbonových tyčí, opět dopřál pocit z čerstvě zlomené hůlky, když mu elegantním způsobem dokazoval svou stabilitu na úzkých prkýnkách. Náš lamač, obohacen o loňskou zkušenost z výstupu bez hůlky, raději výstup vzdal a poctivě nám držel místo v restaurantu Na Rovince. Nic významnějšího už náš běžkařský výlet nepostihlo. Skoro udušení nalezenou hašlerkou, zasypání sněhovou lavinou a vyzvednutí „opiček“ Na Rovince už nestojí za řeč… Jen pro úplnost, vítězem závodu se 4-kou na vrchol se s náskokem stal Ota Císař, před dotírajícím Petrem Klempířem a zkušeným Vlastou Málkem. Odpoledne jsme navštívili rehabilitační linku v jilemnickém bazénu a po lehké večeři opět zavítali do sportovní haly k druhému utkání mezi žlutými a modrými. Tentokrát byli úspěšnější žlutí vedeni katalánskou hvězdou Davidem Villou. Ve večerních hodinách se projevila náročnost denního programu. Nejeden z nás, po poklidné návštěvě místních gastronomických zařízení, hledal rychle cestu zpět do ubytovny. Ale i zde se našli tací, kteří se přes den šetřili a v nočních hodinách vyráželi vstříc jilemnickým úzkým temným „zákoutím“. V jednom takovém byl dokonce podle přeživších spatřen i slon s ušima, jaké svět neviděl... Ale zřejmě to jen náš „snaživý reportér“ přehnal s představivostí…A na úplný závěr dne spatřila skupinka posledních opozdilců v naší Sokolovně dokonce duchy…
Den třetí. Na snídani jsme se úspěšně sešli všichni a po krátkém dopoledním relaxu nás čekal předposlední duel v hale. Modrým jakoby zvlhl střelecký prach nebo jim snad došly ostré náboje, ne a ne dát gól v životní formě chytajícímu Tomovi... Žlutý tým tak po přesvědčivém výkonu posunul pomyslný jazýček vah na svou stranu. Někteří si šli zpravit chuť do cukrárny, jiní zase do hospůdky a zbytek se jen odvelel do našich útulných pokojíčků. Odpoledne se totiž chystal poslední match. Zkáza modrých střelců však pokračovala, zásobníky zůstaly stále prázdné, a tak se žlutí opět radovali z jasného vítězství… Leč všechno zlé je k něčemu dobré a v modrém týmu se utvořilo pevné pouto mezi naším „lamačem“ a „oštěpařem“, kteří pak pilovali vzájemnou spolupráci celou noc. Myslím, že se máme v budoucnu ještě na co těšit…
Den poslední. Po bohaté bufetové snídani jsme už jen posbírali svých pět švestek a postupně se uchylovali k odjezdu domů. Po náročném programu se určitě všichni těšili na zasloužený odpočinek ve svém. Díky za organizaci a za rok minimálně ve stejném počtu…
